Minuty jako vteřiny odklepávají líně ručičky hodin. Večer, už jako splasklá bublina, se mu vysmívá a trochu závidí. Příjemné bzučení v hlavě trhá duši. Vrznutí dveří a mrazivý vzduch pomalu ostří myšlenky.
Chodník smáčený deštěm vítá noční návštěvníky skřípavým štěrkovým tónem, který budí představivost z celodenního těžkého spánku. Poslední chladné kapky pomalu rýsují stříbrné křivky ve vlasech.
Zástup myšlenek čekající před starými dubovými dveřmi s klikou vyleštěnou stiskem davů se zvolna začíná rozcházet. Dnes už pro ně slovo naděje ztratilo smysl. Ale uvnitř je stále živo. Místnost slabě osvětlená mihotavými paprsky kymácející se lampy, která visí ze stropu docela nizoučko nad zemí.
Déšť ustal a vítr jemně obléká obličeje do suchého. Kolem se občas mihne útržek hovoru kamarádů. I on do něj občas mimoděk přispěje, ale vždy se vrací zpět dovnitř.
V potemnělé místnosti se rozehrává snad důležitá hra unavených zastánců různých postojů. Jemný záchvěv jeho těla prozrazuje, že lhostejnost sem teď nepatří. Vždy za to může čas. Všichni mu to říkali. Ale on už to teď ví a vědí to i aktéři hry. Není to nedostatek času, ale nedostatek života v něm. Je načase to rozhodnout. Snad už ani není co rozhodovat, musí nalézt odvahu.
Prázdné pohledy v tramvaji kloužou po polstrování sedadel a vpíjí se do rýh ve skle. Blízké osoby, kdo to vlastně je, už dávno jdou svou cestou k chlácholivé náruči omamného snu.
Klíč se nehlučně otáčí v zámku a posledních pár kroků beze světla končí tuhle pouť. Ale skutečná cesta za odvahou teprve začíná. Ještě nikdo nevyhrál.
